Ta facebooková generace, ta nic nevydrží...

Jazykové okénko opožděně¹ pokračuje. Před nějakou dobou mě socnety obohatily o tento výplod:

2022-03-26 21:57:54 https://twitter.com/PaulRigbywrites/status/1507805319271010317 RT @PaulRigbywrites: I struggle with people who use ‘passed away’ or ‘passed’. They’re bland, cowardly, soulless expressions for the Facebook generation. @CarolineHeffo: I struggle with the words ‘passed away’ instead of ‘died.’ I sympathised recently with someone I know and used the word died. I woke up to a horrendous private message from a member of her family saying how dare I. She hopes I die too.

(Jde o formát plaintextového archivu hypertweeteru. Odpusťte citaci v tomto formátu, nechci na ten pekelný soc-net chodit víc, než je nezbytně nutné.)

Co mě donutilo zbystřit, byla ta narážka na facebookovou generaci, co se nezvládne poprat s realitou. Skoro je cítit, jako kdyby následovalo nevyřčené „ale moje generace je odvážná, chrabrá & nebojí se žádného slova.“ „Ta dnešní mládež“, huláká stařec z houpacího křesla na imaginární kolemjdoucí.

Jak jsme na tom teď v porovnání s historií? Kdyby jen tak existoval nějaký nástroj, který tuhle otázku dokáže zodpovědět. Něco jako ngram viewer.

Četnost výskytu spojení pass away stoupá od roku 1990, (kdy že to vzniknul facebook? 2004) ale ani dnes, v roce 2022, to není nic v porovnání s rokem 1860. Nejde jen o ochablý, zbabělý, bezduchý a bezpáteřní výraz facebookové generace, ale i zbabělý, ochablý a anemický výraz Viktoriánů. Tihle Viktoriáni, jejich stiff upper lip, ti nic nesnesli! Zato my Georgiáni… Lamentace na tu dnešní mládež jsou z větší části nesmysly, výplody fantazie lidí, co si chtějí připadat lepší než plebs. A kdo je lepší cíl, než současná mládež a jejich nesmysly o sociální spravedlnosti, klimatické katastrofě a tak podobně, žejo? Ono přece jen na světě žije obrovská spousta lidí a přiřknout gigantické části z nich vágně definované věkovou kohortou jednu specifickou vlastnost, je bez dat, co to dokládají, poněkud unáhlené.

V poslední době si začínám všímat, že se už nenadává na mileniály, ale na generaci Z. To je na jednu stranu příjemná změna, konečně nejsme příčina všech potíží světa, nejsme zklamáním civilizace, nejste ničitelé tisíciletých tradic a základů západní civilizace a objekt každého vtipu, ok, stárneme a můžeme si jako generační kohorta konečně vydechnout. Na druhou stranu to znamená, že se blíží doba, kdy se z naší generace stane orlojový průvod zaprděných starců, co fandí statutu quo a děsí se každé progresivní změny. V tom okamžiku bude nutné si vybrat s kým táhnout. Naše generace, pomalu se stahující do rakví, nebo mladá nastupující pokolení, zoomeři & další, co přijdou po nich. A říkám to teď dopředu: eventuálně bude nutné změnit loajalitu a začít táhnout s novými ročníky. Staré generace mají tendence zkostnatět a jejich ideály zastarají. Dinosauři najednou hledají ospravedlnění pro své dinosauří myšlenky.

Takže co vlastně říkají tihle dinosauři. Jde o změnu jazyka? Je to skutečně trend nebo jen pár nesouvisejících případů, které se sešly takovým způsobem, že si je náš dinosaur může vyložit tak, aby to podporovalo jeho již existující předsudky? (Říkal někdo motivated reasoning? Nejspíš meluzína houká komíně.)

Tohle je jedna věc, která mě trápí: Jak může člověk pronést jakékoli tvrzení, které má platnost, ani ne univerzální, pouze sahající za osobní zkušenosti? Takovéhle tvrzení může každý snadno vyřknout, ale je pravdivé? Jak moc? Jaké pro ně má důkazy? Jaká data? Můžu říct cokoli, to jo, ale bez podkladů může jít o cokoli ze spektra planá spekulace – lež – ideologický kanonfutr.

Alternativní vysvětlení jsou mnohá: Nikdo nechce přijít tváří v tvář nekonečné smrti a jazyk je nástrojem vyhýbání a zároveň postupného smíření. Třeba slova umřít a chcípnout, obě mají stejný význam – něco, co bylo dříve živé, už není (pining for the fjords & tak) – ale jednu z nich byste nikdy za žádných okolností neřekli o někoho zesnulém prarodiči, žejo? Umřít, zemřít, zesnout, skonat, odejít, opustit, naposledy vydechnout, zanechat. Všechny tyhle eufemismy existují z nějakého důvodu & nejde jen o výstřelky tišící útlocitnost facebookové generace. Tiší to nekonečný strach všeho, co je živé a uvědomuje si, že to tak nebude navždy.

A navíc, někomu to může připadat podivné, jazyk se neustále mění a vyvíjí & je na kolektivním rozhodnutí všech, co je přijatelné a co už nikoli. Slovo je definováno jeho použitím. Když se začne používat jako nadávka, stane se nadávkou. Když se přestane používat jako citlivé označení pro smrt, není jím.

1. Už dlouho nemám motivaci psát na k47čku. Většinu tohohle článku jsem napsal v dubnu 2022 z větší části těsně po tomhle, ale neměl jsem energii ho dolámat & zkorigovat do finální podoby. Takhle to dopadá, když nemám pevně nastavený rytmus jedné aktualizace každých X dnů a motivaci ho udržet. Pravidlo, které poruším jednou, poruším tisíckrát a eventuálně ztratím veškerou motivaci.

Cyklostezka Kolovraty

Koncem minulého roku začali stavět cyklostezku přes Kolovraty, která navazuje na naší slavnou jedninou trasu Mirošovice-Mnichovice-Kolovraty. Každé rozšíření cyklo infrastruktury je vždy malý zázrak (nová trasa za pár korun se doslova rodí ve stínu budovaného pražského okruhu v cenně drahých miliard), jen tenhle úsek mi připadá, že není nutně prioritou. Zlepší podmínky pro jízdu, to ano, ale kolem Kolovrat se dalo projet plus mínus celkem pohodlně a bezpečně bez toho, aby člověk musel překonávat nebezpečné silnice plné aut. Mnohem palčivější je situace dál směrem do Prahy v Uhříněvsi, kde silnice Podelská/Františka Diviše působí jako neprostupná zeď zamořená kamiony. Ta také přestavuje hranici toho, kam jsem směrem do metropole ochotný dojet. Dál to působí příliš nehostinně a nebezpečně.

Tady je moje DIY mapka kolovratského projektu:

Červený kus vpravo dole se právě teď staví (teplá zima tomu dost napomáhá). Jde o rozšíření a vyasfaltování velice blátivé pěšiny kolem potoka, která byla příliš úzká i pro dva chodce, natož aby se na ní vyhýbal jezdec na kole kočárkem. Pak pokračuje fialově vyznačená slepá silnice, naprosto klidná, kde jsem nikdy nepotkal jedoucí vozidlo. Tipuji, že v cyklotrase skončí více méně beze změny. Na ní pak navazuje černě vyznačený úsek silnice, kde běžně potkávám auta. Ne moc, ale přesto dost na to, abych musel dávat bedlivý pozor. Ale protože tam není místa nazbyt, dovolím si tipovat, že na silnici jen namalují pár piktogramů a tím to skončí.

Dlouhý fialový úsek uprostřed mapky využívá vedlejší ulice s prakticky nulovým provozem. Vede kolem rybníka, kde žije největší kachna, jakou jsem kdy viděl, a pak pokračuje do slepé ulice mezi rodinnými domy. Provoz automobilů tu (pocitově) představuje prakticky nulové nebezpečí. Pak se trasa stočí na sever přes park v úseku vyznačeném oranžově. Tam je v plánu rozšířit stezku, která je dimenzovaní pro chodce, ale je příliš úzká pro vyhýbání s jezdci na kolech.

Stezka dál pokračuje na sever a pak podél trati mezi rodinnými domy zcela bez provozu. Ulice nikam nevedou, nejsou průjezdné a tudíž se i nebezpečný automobilový provoz drží velice blízko nule. Nenapadá mě, co by s tímhle úsekem chtěli dělat kromě pár piktogramů na asfaltu. Dál za fialovým segmentem podle kolejí je hrozná cesta vysypaná hrubým štěrkem, ta by si zasloužila kultivaci a výměnu povrchu za cokoli, co není sjízdné jen pneumatikám automobilu, ale podle toho, co jsem četl, to vypadá, že se tento kus cesty už nachází za hranicí projektu kolovratské cyklostezky a tudíž zůstane beze změny.

Ve finále jsem rád, že se to děje a aspoň trochu se zlepšují možnosti cyklistického spojení obcí těsně za Prahou s okrajem metropole, ale dle mého skromného názoru by bylo pragmatičtejší si nechat Kolovraty na později a primárně začít řešit mnohem problematičtější úsek v Uhříněvsi. Na ten si ale musím počkat.

Čekání na CCC

Chaos Communication Congress stále probíhá. První videa se už objevují v archivu, ale zatím jde jen o hrubé, neupravené kusy živých přenosů, nikoli finální pěkně sestříhané verze.

V době čekání na finální produkt jsem se podíval na pár většinu videí z letošního EMF a tady je pár kusů, které stojí za pozornost:

• co vedlo ke katastrofické explozi v tunelech pod Abbeystead
• optické internetové přípojky ke koncovým zákazníkům
• jak utéct z druhoválečného tábora vojenských zajatců
• jak vyrobit raketový motor na 3d tiskárně
• vodní elektrárny ve Skotsku
• historie jízdního kola
• částicové urychlovače v CERNu
• britská železniční síť a její privatizace
• jak dostat cokoli odkudkoli kamkoli (tohle je jen pro ty, koho zajímá diskuze o různých normách palet)
• hack XZ
• dobrovolníci postavili vodní elektrárnu na Temži
• nukleární fúze (je vždy dvacet let v budoucnosti, ale jen do okamžiku, kdy někdo začne pořádně financovat výzkum a vývoj)
• jak optimalizovat provoz plynového kotle
• jak komunikovat se satelity za pár korun
• krátká historie elektrických šoků
• podmořské optické kabely mohou detekovat zemětřesení

DIY eletrické křeslo/bodovací svářečka

stal jsem se hrdým vlastníkem transformátoru z mikrovlnky. můžu z něj udělat buď DIY bodovací svářečku nebo ekvivalent elektrického křesla.

víte proč sebevražda střelnou zbraní tak často vede k úspěchu? jde o velice efektivní prostředek zabíjení, pochopitelně (dokonce by se dalo říct, že k tomu byl určen), ale hlavně bývá pohotově při ruce. když se člověk konečně odhodlá, od dotyku věčné nicoty ho dělí pár metrů chůze a jeden hluboký nádech, příliš málo času na to, aby si svůj čin rozmyslel. zato předávkování léky nebo otrava pesticidy trvá celou věčnost, člověk to do sebe musí nasypat, pak se nic neděje, pak je mu mizerně, pak zvrací a teprve po hodinách utrpení se dočká odměny. příliš mnoho příležitostí vzít telefon a zavolat o pomoc. předávkování léky je nejčastější metoda, ale téměř vždy selže. zbraň prostě funguje.

mít elektrický aparát, který člověka 2000 volty za okamžik ugriluje na zčernalou mrtvolu, stále připraven, má stejný potenciál jako střelná zbraň. kolem každé ruky omotat silný měděný drát (nezapomeňte, střídaný proud musí procházet přes srdce) připojený na sekundární vinutí, primární vinutí vrazit do zásuvky a jedeme…

Zírat do tmy

v posledních dnech si přidám obzvláště bez naděje, bez cíle, bez energie, každý den je stejný jako ten předchozí, nic se nikdy nezmění, noci jsou hrozné, nezbývá než čekat na další ráno, které bude stejné jako jakékoli předchozí, po něm přijde noc, k nerozeznání od tisíce dalších, kdy nemůžu dělat nic víc, než čekat, až mě konečně přemůže únava, nic se nikdy nezmění, vše je stejné jako tisíckrát předtím, nemám motivaci cokoli dělat, nic se nikdy nezmění, když se budu snažit, bude to mít stejný efekt, jako když neudělán nic

v noci jsem šel do lesa, postavil fotoaparát na stativ a nechal ho pět minut zírat do tmy, prostým okem nebylo vidět nic, jen zeď černoty, ale dlouhá expozice odhalila krajinu, které se v ní skrývala, osvětlovaná jen mihotavými hvězdami a světly z lamp kdesi na obzoru

proč? žádný důvod, nic se nikdy nezmění

VCMI modifikované k nepoznání

Když jsem tu minule psal o vylepšování generátoru náhodných map ve VCMI – reimplementace Heroes of Might and Magic 3 – zmínil jsem, že nejde o jedinou změnu v mém lokálním git stromě. Vždy mám rozpracováno několik malých patchů, které čekají na svůj okamžik slávy, než s nimi budu spokojený dost na to, abych je poslal do upstreamu. Vedle nich žije jedna změna, která se ven nikdy nedostane, změna, která je jen pro mě a která mění hru k nepoznání. Ne nutně k lepšímu, ale změní ji razantně,

Asi takhle: Rád hraju VCMI na obřích mapách proti maximu protivníků. Problém je v tom, že eventuálně se taková partie zvrhne do situace, kdy moje vojsko je silnější než armády všech zbývajících oponentů dohromady, nehrozí mi žádné vážnější riziko a zbývá jen zamést poslední zbytky odporu. To není zajímavé, jen zdlouhavé.

Proti malátnosti koncovek se dá bojovat dvěma způsoby: buď strategickou pomocí počítačem ovládaným hráčům zajistit, aby dokázali hrdinně vzdorovat do posledního dne a každá hra končila crescendem nebo během nahánění posledních zbytků odporu poskytnout nové a zajímavé výzvy, které nutně nemusí vést k vítězství, ale aspoň jsou záživné.

Moje patche dělají obojí. Svým způsobem.

Na jedné straně pomáhají počítačovým oponentům – jestli mají slabší armádu, dostanou každý den pár jednotek, když mají nižší příjmy, obdrží infuzi zlata. Pomoc narůstá s tím jak hra postupuje. Tohle samo o sobě moc nefunguje. I když slabší obdrží bonus, není to moc poznat. Postupná pomoc jen zajistí, že daný hráč zaostává o něco pomaleji. Asi by bylo lepší dávat dramaticky větší dotace až v situaci, kdy je oponent sražený na kolena, má poslední město a posledního hrdinu, aby poslední bitva byla hodná legend. Když o tom teď přemýšlím, ideálně by se tento oponent měl přestat chovat jako běžné AI, ale jen, dejme tomu týden nebo dva, seděl ve svém hradu s nově nabitou armádou a čekal na poslední bitvu. Kdybych se rozhodl, že je to na mě moc, po uplynutí doby hájení by ztratil polovinu boží pomoci a začal se zas chovat jako běžný hráč.

Na straně druhé neutrální armády rostou mnohem agresivněji a aby byly bitvy zajímavější, obdrží náhodné bonusy. Někdo dostane víc zdraví, někdo silnější útok, někdo je rychlejší a někdo si přivolá ochranku a obklopí se náhodnými jednotkami první úrovně.

K tomu se banky – budovy, kde armáda střeží poklad – na začátku každého týdne restartují s větší armádou. Ta roste exponenciálně, stejně jako možná odměna, ale strážci rostou znatelně rychleji a za pár měsíců hry banky hlídají desítky tisíc monster.

Deklarativní moderské API i přes své velké možnosti, tohle neumí implementovat a proto jsem musel zasáhnout do nikdy nekončící hrůzy C++ kódu – najít klíčová místa, typicky jeden řádek, kde je dané chování implementováno a změnit ho. Jinak to nešlo, nikdo s tímhle nepočítal. Nepočítal s tím VCMI gang a rozhodně ne New World Computing, když programoval originál koncem minulého milénia.

Bitvy s těmito změnami bývají… zajímavé.

Od určitého bodu to změní hru k nepoznání, skoro jako kdyby šlo o roguelike – mám jednoho super-mocného hrdinu se super-silnou armádou a jedině on dokáže čelit rostoucí hrozbě nekonečných hromad monster.

To mi dalo nápad: Co kdybych HoMM3 změnil na roguelike? Namísto volné mapy by šlo o sérii bitev na více méně předdefinované trase, kdy nemůžu volně cestovat, jen s jedním hrdinou vybrat následující konflikt, po němž obdržím určitou odměnu – armádu, suroviny, artefakty, kouzla – abych se vrhnul do dalších, ještě těžších bojů. Takhle bych musel vybojovat X konfliktů s tím, abych měl na konci dostatečné prostředky na dobití těžce bráněného města.

Byla by to docela jiná hra, ale mohla by být zajímavá. Šlo by o nový pohled na prastarou klasiku.

Nicméně tohle v modderském API není ani teoreticky možné a musel bych se velice hluboko zavrtat do C++ kódu a provést dramatický řez, jako když chirurg odřízne pacientovu dolní polovinu těla a nahradí ji koněm. A stejně jako v případě pokusu stvořit kentaura by to nejspíš skončilo neúspěchem nebo bych ztratil zájem, ještě před tím, než by poslední steh byl na svém místě.

Ale můžeme snít… VCMI je svobodný software, kód je na githubu, zkusit to může někdo jiný.

Lepší generátor map pro VCMI

VCMI – free software verze hry Heroes of Might and Magic 3 – mě zase chytilo. Tentokrát nejen svádím bitvy fantastických armád, ale začal jsem do projektu zasílat i patche, většinou pro zlepšení výkonu a odstranění tuctů malých neefektivit.

Naostro to začalo, když jsem hrál na mapě Devil is in the Detail s myriádou různých modů, a tahy sedmi počítačových oponentů na laptopu (2 Skylake jádra s HT, 3.2 GHz) trvaly dvě minuty. To bylo dost dlouho na to, abych rozjel perf, jeden tah ho nechal profilovat a v dalším místo čekání začal studovat, kde program tráví čas, kde se nacházejí úzká hrdla a co stojí za neefektivitami.

Od té doby jsem strávil vpravdě nerozumné množství času zíráním do výstupů perfu, zdrojáků VCMI a absorbování hrůz C++. Co James Mickens psal v The Night Watch není vtip, ale realita programování v C++. Tým dobrovolníků za 17 let vývoje VCMI napsal ohromné množství C++ kódu (tady máte vizualizaci hierarchie tříd, aby bylo jasno i nezasvěceným) a nezáleží jak moc je kód kvalitní, vždy v něm budou žít bizarní hrůzy tohohle odporného jazyka. Na druhou stranu dokumentace je docela dobrá. V porovnání s PHP (dalším free software projektem, v němž jsem ztratil nejeden týden života) neskonale lepší. PHP gang se podle dostupných indicií zapřisáhl slibu mlčení a snaží se odradit nadšence odhodlané přiložit ruku k dílu. V porovnání s mizérií PHP je VCMI bohatě dokumentováno, i když jde o nekonečně méně důležitý projekt. VCMI hraje pár nadšenců převážně z východní Evropy, zatímco PHP pohání půlku všech webů. Ale to odbočuji…

VCMI hraju na aktuální vývojové verzi s plejádou vlastních napůl rozpracovaných patchů. Chci si být aspoň trochu jistý, že moje změny budou fungovat nebo aspoň nebudou způsobovat pády.

Jednou ze změn – o níž jsem chtěl dnes psát, než jsem se pustil do příliš širokého úvodu a tangent o Lovecraftovských hrůzách C++ a zdi mlčení kolem PHP – je lepší generátor náhodných map.

Náhodné mapy se ve VCMI generují na základě šablon. Ty kromě obecných metadat obsahují dvě hlavní sekce: definice zón a spojů. Zóna je (až na spojové cesty) uzavřená oblast a její definice říká, co v ní má být: jaká města, jaké zdroje, jaké poklady, jaký terén a tak podobně. Vzájemné propojení zón pak udávají spoje. Má mezi dvěma zónami vést cesta? Má být úzké hrdlo střežené? Jak silnou armádou? To vše se v šabloně píše, ale nic v ní neříká, jak přesně mají být zóny umístěné na mapě – X je spojená s Y, ale ne že X je vlevo nahoře a Y vlevo dole. Generátor se snaží najít smysluplné rozmístění a propojené zóny nasázet vedle sebe, aby mezi nimi mohla vést cesta. Když se mu to ale nepodaří, musí použít teleport. A někdy není zbytí.

Pro určité šablony s velkým množstvím zón (třeba 8XM8, kdyby se někdo ptal) generuje velice špatné mapy. Nedokáže umístit skoro žádný pár propojených oblastí vedle sebe a výsledek je změť nikdy nekončících portálů. Když se z mlhy vynoří nepřátelská armáda, nemůžu na první pohled odhadnout jak daleko vlastně je. Může příští tah začít obléhat moje hlavní město nebo musí projít třemi teleportujícími branami a ke mě se dostane nejdřív za čtyři tahy. Není to na první pohled poznat. Moje magická země nemá hranice, ale působí jako porézní houba plná děr, jako escherovský rébus vymykající se běžnému vnímání prostoru. Je to matoucí a nepůsobí to příliš uspokojivě.

Generátor ale sám o sobě není špatný a někdo si s ním očividně dal práci, aby fungoval dostatečně dobře v dostatečném množství případů. Proces generování má dvě fáze. V první se snaží rychle ale rozumně umístit zóny na malou mřížku – pro 42 zón je velká 7x7. Ve druhé fázi tuhle hrubou polohu namapuje na mapu žádané velikosti (G mapa má 252x252 políček) a začne optimalizovat jejich rozložení pomocí algoritmů pro force-directed graph drawing. To podává dobré výsledky pro jebus cross, ale ne pro monstrózní mapy velikostí huge, extra huge a gigantic.

Tady do hry vstupuju já.

Po obligátním zírání do zdrojáků VCMI jsem si uvědomil, že není zóna jako zóna. Některé hrají roli centrálních uzlů propojujících tři a více jiných oblastí, další fungují jen jako propojky dvou zón a poslední jsou jen přívěšky jediné zóny. Ty uzlové jsou nejdůležitější pro dobrou finální mapu a začnu tak, že je zcela náhodně rozmístím na malé mřížce (ale ne u kraje), následně začnu přidávat propojky tak, aby byly blízko oběma svým sousedům a nakonec nasekám přívěšky do zbylých volných míst co nejblíže k jejich cílové destinaci.

Používám přitom mřížku o něco větší než v čistém VCMI. Problém s jejich přístupem spočívá v tom, že když se snažím umístit 42 zón na pole velikosti 7x7 (kapacita 49), to se rychle zaplní a situace zdegeneruje na případ, kdy de facto vyberu první volné místo, protože mi jich zbývá jen hrstka a všechny jsou stejně špatné. Když ale zvolím větší mřížku, řekněme 9x9, algoritmus má o něco volnější ruce a více příležitostí vybrat dobré místo.

Tímto okamžikem moje změny končí a generátor pokračuje v optimalizaci poloh pomocí force-directed graph drawing.

Moje heuristika není úplně špatná, generuje mapy s mnohem menším počtem teleportů, ale stále jich je víc, než by se mi líbilo. Proto jsem použil jeden rafinovaný trik: proces zopakuji 10000× a vyberu nejlepší rozmístění, kde co nejvíce sousedů jsou skutečně sousedé.

Proč 10000? Žádný zvláštní důvod. Jde o dostatečně vysoké číslo, aby se prozkoumalo hodně možných variant, ale na druhou stranu je dostatečně malé, že se generování map zpomalí o maximálně vteřinu a ta se zcela ztratí.

Výsledky? Podle mě dobré. První obrázek je mapa vytvořená klasickým generátorem, druhý mým vylepšeným. Čáry jsou cesty, křížky portály (kterým se snažím vyhnout) a kolečka označují místa, kde jedna zóna přechází do druhé (těch chci co nejvíce).

Změna je to gigantická a chtěl bych ji eventuálně dostat do VCMI. Musím jen implementovat všechny případy, které jsem zatím ignoroval, otestovat, jestli funguje s podzemními mapami, vyčistit kód a ověřit, jestli netvoří horší mapy v případech, kdy současný generátor exceloval. Jinými slovy nejspíš nikdy, ale můžeme doufat.

Zmagnetizujte své izotermické folie

Klasická enženýrská poučka říká: Když se hýbe něco, co by nemělo, použij duct tape a když se nehýbe něco, co by mělo, použij WD40. Měla by mít ještě třetí část: V ostatních případech použij magnety.

Posledně jsem tu psal, jak ve snaze zvládnout vlny veder, které přicházejí každý rok a trvají celé léto (říkal někdo globální oteplování?), jsem si koupil izotermickou folii a vlepil ji do oken. Trochu to fungovalo, to ano, ale bylo otravné ji večer sundavat a ráno zase instalovat.

Pak mi to došlo: Magnety.

Když folii rozstříhám na obdélníky velikosti okenních tabulí, po obvodech nalepím pár maličkých magnetů a pár dalších připevním na okna zvenku, folii tam můžu každé ráno snadno přicvaknout. Čím je s tím menší práce, tím větší je šance, že to skutečně udělám.

Jak to funguje? Podobně jako bez magnetů. Tady máte data za tři dny, prostřední den s odrazivou folií, modrá teplota venku, červená uvnitř, oranžovou ignorujte.

První den bez folií v oknech teplota stoupla ze 22.6 °C na 25.7 °C (+3.1 °C).

Druhý den s folií v oknech stoupla ze 22.7 °C na 25.5 °C (+2.8 °C) i když bylo mnohem větší horko.

Třetí den bez folie stoupla ze 24 °C na 27.4 °C (+3.4 °C). Dolní mez 24 °C odpovídá okamžiku, kdy se teplota ustálila potom, co jsem ráno zavřel okna. Během nočního větrání minimum spadlo na 23 °C.

Trochu to funguje, ale nečekejte zázraky. Když slunce vytrvale praží mnoho dnů, rozpálí cihlové stěny a střechy a jimi se dovnitř stejnak dostane značné množství tepla. To by zastavilo, jen kdybych obalil celou jižní stranu Cely reflexivní folií.

Kolik vlastně stojí? 2000 korun za 75 m² a mě zajímá jen 30 m² střechy. Hmm… pokušení…

Izotermická fólie

Ono to možná funguje.

Během veder jsem zajel do lékárny, koupil jednu izotermickou folii za 45 korun, nalepil ji do okna, teď po pár dnech se podíval na data z teplotních senzorů a vypadá to, že dokáže o něco málo ochladit Celu.

Izotermická folie, englicky space blanket, prý dokáže odrazit 97% tepelného záření. Paprsky slunce, které projdou oknem, zahřívají přímo interiér místnosti. Ty co dopadnou na stěny a střechu zvenčí, ohřívají nepřímo, kdy nejdřív musí rozžhavit masu kamene a polystyrenové izolace a teprve ta pak ohřívá vzduch v místnosti. S těmi ale nic neudělám, snadno můžu jen zastavit baráž fotonů útočící okny.

Data ukazují dva dny, modrá čára představuje teplotu venku, červené jsou teploty uvnitř – plná pro senzor ve výšce 70 cm od země, přerušovaná přímo na podlaze.

Jako špička je označená část dne, kdy slunce začíná svítit do okna, kde je venkovní senzor nainstalovaný, měří teploty vyšší než je skutečná teplota okolního vzduchu.

Krásně je také vidět okamžik, kdy jsem zavřel okna. Během noci, kdy byla naplno otevřená, teplota uvnitř klesala ruku v ruce s venkovní teplotou, ale jakmile jsem zavřel okna a přísun chladného vzduchu ustal, stěny s vysokou tepelnou kapacitou začaly ohřívat vzduch uvnitř a teplota vyletěla o stupeň a půl.

Druhý den jsem do oken nalepil folii a stoupání digitální rtuti se zastavilo o asi stupeň níž. Pořád uvnitř bylo strašné vedlo, jen o něco málo snesitelnější.

Takže ono to přece jen možná funguje.

Dodatek: Nejlepší je folii na okno připevnit zvenčí. Sklo pak zůstane na dotek překvapivě chladné. Když to nejde zvenčí, ucpěte všechny díry po obvodu folie. Má tendenci spodem nasávat chladný vzduch a horem ho ohřátý vracet do místnosti.

PS: Za dar izotermické folie můžeme poděkovat výzkumníkům z NASA.

Může to být i vaše dítě

Letos na jaře jsem na kole projel kolem obrovské skvrny zaschlé krve. Mršina nikde, ale v zčernalé kaluži byla stále zašlapaná jemná hnědá srst. Velký zajíc nebo malá srnka. Zabitá autem. Tohle mohlo být vaše dítě.

V polovině léta, jsem projel kolem přejeté srnky, do asfaltu byla zaježděná její hlava a kus přední nohy a místo smrdělo odpudivým zápachem smrti. Zabitá autem. Tohle mohlo být vaše dítě.

A dnes, pár metrů přede mnou řidička přejela kachnu. Zpomalila, ale nezastavila a najednou se ozvalo křupnutí a na horkém asfaltu leží cukající se tělo. Kosti zlámané, střeva lezou z roztrhlého břicha. Chtěla vědět, jak se dostane tam nebo někam. Říkám, že přejela kachnu. Prý si myslela, že jsou to holubi a jestli nevím jak se dostane do… Jako kdyby takhle bylo všechno v pořádku, jako kdyby právě s ohyzdným křupnutím nezabila živého tvora. Nic z toho nebylo důležité, ona musí jet svým autem.

Mám rád kachny v místních rybnících, jsou to nejlepší, co se stalo s veřejným prostorem. Dodali sterilním autostrádám a parkovištím nádech života, který bublá vlastním tempem. Nebyl jsem příliš ochotný řidičce pomoct a ona nechápala proč. Jeden ze tří sirotků se stal kusem vychládajícího masa. Na rybníku jsem je vídal od doby, co byli ještě maličcí, plavali bez matky a potápěli se za potravou. A teď, z jednoho z nich je krvavý cár umírající masa jen proto, že se řidičce nechtělo úplně zastavit, protože ti ptáci přece nějak uhnou.

Tohle může být vaše dítě. S nezájmem přejeté řidičem, co nedává pozor.

Kosí bratři

Zůstali jen dva. V psím víně obepínající plot kolem Cely si kosice postavila hnízdo, snesla tři vejce, dva týdny na nich seděla a já napjatě čekal na den, kdy se vylíhnou. A pak najednou modro-zelné skořápky rozlámané a v misce hnízda ležela tři slepá nahá kosáčata. V nesnesitelných letních vedrech, kdy se rtuť běžně šplhala nad třicítku jedno z nich umřelo. Zůstali dva kosí bratři.

Teď když sedávám venku, každou chvíli zaslechnu symfonii pípání. Kosí rodič s čerstvou várkou hmyzu a červů v zobáku zmizí v katakombách psího vína, naklání se nad nedávno vylíhlými ptáky a do nastavených oranžových zobáků podívá chutná sousta, zatímco se mladí dovolávají více pozornosti a více jídla. Píp píp píp, píp píp píp. Rodič odletí pro další várku hmyzu a pípáci ztichnou.

Když jsem se na mě díval den nebo dva po vylíhnutí, každý zvuk slepé ptáky vybudil k aktivitě. Stačilo cvaknutí závěrky fotoaparátu, aby si mysleli, že přiletěli rodiče s várkou stravy, vztyčili hlavy, zobáky vzhůru, doširoka otevřené, očekávající další sousto. Ale teď už jsou docela jiní, větší, první předzvěsti per potemněla jejich do té doby růžová těla a věnují pozornost svému okolí. Když jsem prokouknul bariérou psího vína, bez pohybu seděli v doupěti z trávy a jakmile jsem udělal trochu hluku, zabořili se hlouběji do hnízda – co nejmenší profil, co nejméně nápadné pro predátory.

Stačí pár dnů aby se z bezbranných stvoření, co chtějí jen jíst, stali mladí ptáci, stále bez schopnosti létat, kteří jsou akutně vědomi nebezpečí, které představuje jejich okolí. Jen obrovský apetit zůstal beze změny.

A potřebují ho. Rostou doslova před očima. Když jsem je fotil dnes, začínali být pokrytí peřím. Dva dny nazpátek jim z kůže trčeli prosté ostny, ale dnes z nich už začínají vyrážet prapory per.

Život kosů má rychlý start: Samice snese vejce, dva týdny na nich sedí a další dva týdny je krmí. Jeden měsíc od okamžiku nula je nová generace hotová a připravena čelit světu.

Vylíhla se nám kachňata

Další rok, další generace kachňat se vylíhla našich rybnících.

Nejdřív to byly čtyři kousky a teď nedávno dalších osm malých kachňat.

Kachně divoké se říká březňačka, protože začíná hnízdit v březnu. Ale v březnu nic. V dubnu nic. V květnu nic. A v červnu… Přesně v den, kdy jsem si říkal, že v okolí nevidím žádné přírůstky vodních ptáků, se ukázala první čtyřčata. Stejný den, jako kdyby chtěla ukázat, jak se mýlím. A nedlouho nato na hladinu vyrazilo dalších osm maličkých chomáčů peří.

Řeknu vám jedno: Akcelerace těhle maličkých kachňat je neuvěřitelná. Jdu po břehu s foťákem, mládě mě zpozoruje, uvědomí si, že plave daleko od matky, a nejednou ve vodě poposkočí o půl metru, z nuly na sto za devadesát devět milisekund. Neuvěřitelné.

Kromě těhle ptáků se nám (nám ve smyslu kolektivu lidí a divočiny) vylíhli tři mini-kosáci.

Dva, tři týdny nazpátek jsem pozoroval kosici, jak se marně snaží vytrhnout vlákno z venkovního koberce (v duchu tohohle). Snaha selhala, ale hnízdo, zcela skryté v psím víně obepínající plot kolem Cely, již bylo ve výstavbě.

Pár dnů nato jsem ho objevil a už v něm ležely tři modrozená vejce. Tohle pondělí (nebo úterý, nepamatuji si přesně) se mini-kosáci vylíhli. Když sedím venku a velice pozorně se zaposlouchám, můžu zaslechnout stěží slyšitelné pípání čerstvě vylíhnutých ptáků.

Fotka to není moc dobrá, ale musí stačit. Cvaknutí závěrky foťáku mláďata, malátná v neutuchajícím vedru, probudil k životu. Zvedla neopeřené hlavy vzhůru, zobáčky otevřené dokořán, očekávající chutné sousto hmyzu od svých rodičů. Nechtěl jsem je rušit víc než je nezbytně nutné. V nejhorším případě by jejich matka mohla opustit hnízdo a pak by to všechno bylo na mě. Přece bych je nenechal umřít hlady, musel byl je vzít pod svá křídla, krmit je červy, oni by se na mě imprintovali a tím okamžikem bych se stal jejich zákonným opatrovatelem. A než bych se nadál, stane se ze mě divný ptačí muž, který ať jde, kam jde, vždy nad ním krouží hejno kosů; ptačí muž s rameny pokrytými vrstvou ptačího exkrementu. To nemůžu riskovat.

+1: Tohle video pěkně ukazuje, jak si kosové staví svá hnízda.